Tomáš C. Havel
Vánoce, pohádky a děti patří k sobě a máme je rádi – Vánoce,
pohádky a někdy i ty děti. Vánoce jsou radostné, když se dodnes
scházíme podobně jako tehdy různí lidé kolem jeslí…
Kdo všechno tady s vámi dnes je? (…)
A pohádky míváme rádi, protože v nich láska přenáší hory a dobro
nakonec vždycky zvítězí…
Máte svou oblíbenou vánoční pohádku, svůj oblíbený příběh? Je to
Popelka? Mrazík? Nebo Anděl Páně? (…) Možná bychom uměli říci
i proč.
Typický vánoční příběh má nejen každý z nás, ale mají jej
i jednotlivé země. U nás by to možná byla Popelka. V Německu
pravděpodobně příběh bratří Grimmů Hvězdné tolary, v Dánsku možná
Andersenovo Děvčátko se sirkami a v Anglii určitě Dickensova Vánoční
koleda.
Pohádky a pohádkové příběhy patří k Vánocům a Vánoce jsou v jistém
smyslu dobrou půdou právě pro takové příběhy. Nicméně TEN PŘÍBĚH,
který patří k Vánocům, NENÍ – jak jako křesťané věříme –
žádnou pohádkou, A NENÍ vánočním příběhem několika lidí, jedné
země nebo jednoho národa. Je to příběh týkající se života všech lidí
žijících pod nebem naší planety. Je to příběh o radosti z narození
dítěte, příběh o přežití v těžkých podmínkách, příběh naděje
na budoucnost. Právě jsme slyšeli v evangeliu jeho část.
Příběh má svůj půvab, ale také okolnosti, ze kterých je hned zřejmé,
že to tady na zemi nebylo a není snadné a ani nijak pohádkové. Stejně jako
tenkrát, i dnes jsou lidé evidováni a počítáni a uvažuje se o daních a
počtech případných vojáků. Stejně jako tenkrát, i dnes zůstávají
mezi lidmi bariéry, které je nepustí pod jednu střechu. Stejně jako
tenkrát, i dnes nezbývá vzhledem k moci mocných mnohým než utíkat do
cizích zemí. Je třeba povolení, potvrzení, soupis, schválení… Jeden je
mocný a druhý bez-mocný…
Přesto je důležité, abychom příběhu pro všechny lidi pod nebem – pod
nebem, které nezná hranic – naslouchali. Je to příběh naděje a
budoucnosti, který se v Ježíši Kristu nestává jen „lacinou“
útěchou. Bůh se stal člověkem, nebe a země se setkaly, možná jen na
okamžik, ale znovu a znovu nebe sestupuje na zem. Znovu a znovu slyšíme nejen
příběh Vánoc, ale s ním i pozvání mít nebe za svůj domov. Zatímco
tady na zemi se dál platí a budou platit často nesmyslná nařízení, budou
se muset dodržovat nesmyslná opatření a předpisy, budou platit často
přísné imigrační kvóty a stavět se ploty nejen na hranicích, ale i mezi
lidmi v sousedství nebo v příbuzenstvu, příběh Vánoc je příběhem
naděje na nebe, kterou vyslovil další z autorů (nejen) dětské literatury,
dánský spisovatel Benny Andersen oceněný mimo jiné cenou za
dětskou literaturu: „… v té zemi mají nanejvýš pokročilou a
tolerantní politiku ve věci přistěhovalců a uprchlíků a jen velmi
zřídka někoho odmítnou na hranicích.“ To, co je rozhodující, je
nakonec jen otázka, zda o život v té zemi – nebo nebi? – stojíme a
jsme ochotni se za ním vydat. Dnes narozené Dítě Ježíš nám ukazuje
cestu, podobně jako hvězda, která svítí na všechny, a zve nás
mít za domov celé nebe.
— zpět —