PAPEŽ FRANTIŠEK A SÍŤ FARNOSTI
Tomáš C. Havel
Téma prvního čísla časopisu Duha „Síť, která spojuje“ souvisí se
začátkem školního roku a chce podpořit myšlenky a nabídnout činnosti,
které přispějí k uvědomění si skutečnosti, že jsme jeden na druhého
odkázání a že společně jsme silní. Pro dobrý start ve škole nebo ve
skupině dětí,
které se budou celý rok setkávat při výuce náboženství
nebo katechezi, je to téma žádoucí a užitečné.
V časopise se hovoří mimo jiné také o dvou biblických textech, které
jsou v původním významu vztaženy na společenství křesťanů. Ve
Skutcích apoštolů (4, 32–37) se píše o obci věřících, „která byla
jedno srdce a jedna duše“ a apoštol Pavel hovoří o „jednom těle, které
má mnoho částí“ (1 Kor 12, 12–31). Jsme nejen jako lidé, ale i jako
křesťané odkázáni jeden na druhého. Každý s jeho schopnostmi a
obdarováními, ale i slabostmi a nedostatky. Co to může znamenat pro
farnost? Nebo lépe pro nás křesťany patřící do farního společenství?
Ti, kdo se zabývají podrobněji dějinami církve a teologií, nemohou
opomenout nejvýznamnější událost posledních desetiletí – Druhý
vatikánský koncil. Tehdejší papež Jan XXIII. si přál otevřít v
„budově“ církve okna, aby jí mohl vanout svěží vítr a ona se stala
srozumitelnější pro dnešní svět a rozumějící dnešnímu světu.
Vypráví se, že když byl dotázán, co svoláním koncilu sleduje, došel
k oknu, otevřel jej a řekl „aggiornamento“. Volbou papeže „z druhého
konce světa“, jak okomentoval své zvolení sborem kardinálů papež
František v den své volby 13. 3. 2013, otevřela církev okna v jistém
smyslu opět – tentokrát směrem mimo Evropu – a začal jí opět vanout
osvěžující vítr. To, o čem texty koncilu programově hovoří, získává
v osobě a stylu komunikace a jednání současného papeže srozumitelné
obrysy. Někdy se může zdát, že papeži Františkovi rozumí více lidé
nepřímo spojeni s církví, než mnozí z křesťanů.
„Dobrý vítr“ (Buenos Aires), je nejen místo, odkud Jorge Mario Bergolio
přišel, ale především obraz dynamiky a svěžesti mladé a živé církve,
ve které vyrostl. V Jižní Americe v současnosti žije asi 42 procent
všech katolíků celého světa (v Evropě je to procent 25), a tak vzbudila
jeho volba nemalé očekávání i pro „stárnoucí“ Evropu.
Vše začalo hned v onen středeční večer, kdy se nad Sixtinskou kaplí
vznesl bílý dým oznamující, že kardinálové zvolili nového nástupce
apoštola Petra. Chvíle, kdy se papež František sklonil před
shromážděnými věřícími jako římský biskup s prosbou o modlitbu za
něho a s pozváním jít cestou společně, patří k nezapomenutelným
vzpomínkám. Jeden z komentářů, které bylo možné v následujících
dnech číst, hovořil o tom, že to vypadalo, jako by kardinálové zvolili
papežem „faráře od vedle“.
Co mohou dva výše zmíněné biblické obrazy znamenat pro naše naši farnost
a místo každého z nás v ní, nakonec s ohledem na inspiraci, kterou
přináší tento „farář“. Připomeňme si jednu ze změn paradigmatu,
který koncil přinesl. Týká se sebeporozumění církve v dnešním světě.
Ta je vyjádřena – stručně řečeno – v přechodu od jejího
pyramidálního uspořádání, kdy je na vrcholu papež, pak biskupové,
kněží a až v základně pak prostí věřící, k modelu označovaném
slovem communio, kdy je papež ne vrcholem pyramidy moci a autority, ale prvním
mezi rovnými jako biskup římský. Celé společenství církve je pozváno
koncilem k tomu, aby se tento kolegiální model promítl zřetelněji do
jejího života i právě v těch nejmenších farnostech. Obraz putujícího
Božího lidu je vedle „jednoty srdce a duše“ nebo „jednoho těla“,
obrazem vzájemné komplementarity a důležitosti, jaká přísluší jak
papeži nebo biskupovi, tak poslednímu věřícímu křesťanu v nejmenším
zapomenutém kostele. Zkrátka potřebujeme se navzájem.
V jistém smyslu v sobě jak pyramidální model chápání církve, tak model
communio zrcadlí legitimní napětí vycházející z trojjediného pojetí
Božství v křesťanství. Položíme-li akcent na Boží jedinost, najdeme
její reálné domyšlení v zmíněném vrcholu pyramidy, ze které vše
v hierarchickém uspořádání směřuje až k jednotlivým věřícím.
Položíme-li akcent na model společenství a vzájemný vztah tří
svébytných osob v Trojici, promítne se nám to v kolegiálním
uvažování, které neubírá nic z jedinečnosti nikoho z křesťanů.
Trefně pojmenovává rozdíl mezi těmito dvěma paradigmaty příběh
polského filozofa Józefa Tischnera, který ve své knize Divadlo pro anděly
zmiňuje Tomáš Halík.
Polský filozof Józef Tischner začíná svůj esej o víře vyprávěním
o konfliktu mezi farářem a umělcem, který měl vytvořit oltářní obraz
pro nový kostel svatého Alberta Chmielowského. Podle představ faráře
drží bratr Albert bochník chleba nad hlavami chudých a rozdává z něj
krajíce do jejich napřažených rukou. Oproti tomu umělec chtěl namalovat
světce, jak se sklání před chudým, z něhož k němu vychází Kristus.
Dvojí pojetí obrazu – Albert rozdává chléb chudým, anebo Albert
objevuje Krista v chudém, jemuž slouží, a to právě tím, že mu
slouží – reprezentuje zmíněné dvojí možné chápání církve a
křesťanství. V prvním případě církev sebe samu vnímá jako coby
majitelku Krista, pravdy, víry – a proto „seshora“ může dávat,
z toho, co již „vlastní“. V druhém případě církev žije ze služby
Kristu k dobru druhých. Halík zde trefně pojmenovává z jiného úhlu
pohledu ještě další rozměr, totiž postoj, který určuje atmosféru,
v jaké se křesťanský život děje. Tato změna paradigmatu sebeporozumění
církve se postupně nutně promítá a přenáší do jejího vnitřního
života. V liturgii se to stalo očividným velmi snadno, když se změnilo
uspořádání prostoru, v jakém ji jako křesťané slavíme. Oltář se stal
středem slavícího společenství, liturgie se začala slavit věřícím
srozumitelným jazykem nebo se na ní aktivně spolupodílí více
zúčastněných. Není už jen souborem liturgických úkonů, které kněz
konal na vrcholu lodi kostela.
Změna paradigmatu se pak ale také promítá i do reflexe, kterou církev
uskutečňuje vůči společnosti, ve které žije a které je součástí.
Vědoma si své identity se stává partnerem dialogu s autoritami a
organizacemi spoluutvářejícími společnost. Má například i své
zastoupení v Bruselu nebo při OSN. V dnešním pluralitním a
globalizovaném světě by bylo nevěrohodné a úsměvné, kdyby se církev
chtěla stát nejvyšší autoritou společenského dění. Její autoritou je
služba a pozornost zvláště k těm nejopomíjenějším, jako projev kultury
života. To dává našemu svědectví evangeliu autenticitu a věrohodnost.
Podobně to platí i o prostředí konkrétních obcí a měst. Jsme jako
farní společenství partnery spolupodílejícími se na životě v obci a
třeba i nabízejícími konkrétní řešení jejích problémů? Zmíněná
vzájemná provázanost ve společenství křesťanů, o které uvažujeme a
která má své místo i v konkrétním prostředí farnosti, není jen
sdílením radostí a úspěchů, ale i nesením obtíží a zármutku. Tuto
skutečnost připomíná papež František v listu Božímu lidu datovaném
v srpnu 2018, který začíná slovy apoštola Pavla: „Trpí-li jeden úd,
trpí s ním všechny ostatní údy.“ (1 Kor 12, 26) V listu hovoří
o bolesti a zahanbení, s jakou se stále častěji setkáváme, když se
veřejně mluví o mnoha případech zneužívání dětí představiteli
církve. Papež píše o tom, že „utržená zranění se nikdy nevytratí a
nutí nás tyto hrůzné činy rozhodně odsoudit a také spojit síly, abychom
tuto kulturu smrti vykořenili.“ Dále pak vyzývá k zásadním změnám,
které je nutné uskutečnit a „je nezbytné, aby se každý pokřtěný
cítil do této tolik potřebné církevní i společenské proměny
vtažený.“ Papež počítá s každým z věřících. „Nelze si ovšem
představit proměnu našeho jednání v církvi bez aktivní účasti všech,
kdo tvoří Boží lid.“ (…) „Zřetelně se to projevuje ve zvláštním
způsobu, jak chápeme autoritu v církvi – ve způsobu vlastním mnoha
společenstvím, kde docházelo k pohlavnímu zneužívání i ke
zneužívání moci a svědomí. Jedná se o klerikalismus, tedy postoj, který
‚nejenže znehodnocuje osobnost křesťanů, ale navíc se u něj projevují
sklony podceňovat a umenšovat křestní milost, kterou Duch Svatý vložil do
srdce našeho lidu.‘ (Dopis kardinálu Marku Quelletovi, předsedovi
Papežské komise pro Latinskou Ameriku (19. 3. 2016) Bez ohledu na to, zda ho
prosazují sami kněží, anebo laici, působí klerikalismus v těle církve
rozštěpení, a to je živnou půdou pro mnohá zla, která dnes odsuzujeme.
Říci ‚ne‘ zneužívání znamená říci také rozhodné ‚ne‘ všem
podobám klerikalismu.“ Tolik papež František v listu, který je možné
číst jako veliký apel každému věřícímu křesťanu, kterému není
lhostejné společenství církve a její svědectví evangeliu v dnešním
světě.
Vědomí vzájemné provázanosti v rámci farního společenství v naší
současnosti – přijmeme-li toto pozvání „faráře od vedle“ – a
zároveň naše spoluzodpovědnost za církev v nejširším kontextu může
mít jednoduchou aplikaci. Neživit svým postojem bujení klerikalismu na těle
církve. Jak jej poznat? Jednoduchou definicí by mohlo být, že klerikalismus
je postoj a jednání, které neslouží kněžstvím, ale které si slouží
kněžstvím. Samozřejmě nejprve tím služebným, ale možná i tím
kněžstvím, které máme v jeho obecné rovině díky křtu.
Literatura:
Halík, Tomáš: Divadlo pro anděly. Praha 2010
Pospíšil, Ctirad Václav: Jako v nebi, tak i na zemi. 2. vydání.
Praha/ Kostelní Vydří 2007
List papeže Františka Božímu lidu. https://cbk.blob.core.windows.net/…imu-lidu.pdf
(stav 28. 8. 2018)
— zpět —